Spousta lidí (včetně mě) totiž ještě stále hledá smysl života někde jinde. Z mého pohledu je tím nejhorším "vydělávání peněz". Sice se jen málokdo odváží říct upřímně nahlas "mým smyslem života je vydělávání peněz", ale lidé to často s cílem oklamat sebe i ostatní zaobalí do velmi šikovných řečnických obratů, třeba "musím zabezpečit rodinu", "potřebuji nové auto, dům, spoustu jiných důležitých nových věcí", nebo moje oblíbené, sám používám: "musím si našetřit dost peněz na důchod, vláda mi nic nedá". Nevím, sám cítím, že tento smysl života pokulhává, jen se mi těžko vyjadřuje proč. Ve svém okolí mám pár velmi bohatých lidí, kteří mi stále tvrdí, že vydělávání peněz bylo to nejhorší rozhodnutí, co v životě udělali. Rozumově to možná ještě chápu, ale zatím to tak necítím, možná za pár let.
Druhým nejhorším smyslem života, který člověk hledá někde jinde, je "chci být šťastný". O kombinaci prvního a druhého, raději ani nemluvím, to už je spíš případ pro psychiatra. Ale k samotné problematice štěstí jako smyslu života. Těžko vám kdy kdo řekne, kde máte takové štěstí najít. Ti starší a moudřejší nejspíš řeknou, že sami v sobě. A ti ještě moudřejší poví, abyste nic takového nehledali. Buď šťastní jste, nebo nejste, obojí je součástí života. A co si budeme povídat, pokud bychom byli sto procent času šťastnými, tak bychom si toho ani nevšimli, byl by to pro nás normál.
Za další velmi nebezpečný smysl života považuji "zdraví". Obzvlášť když ho mají lidé spojené ruku v ruce s výkonností. Často slýchávám věty typu "Potřebuju být zdravý, abych mohl chodit do práce a živit rodinu". A přitom ten samý člověk si jistě netroufne říct velmi nemocnému člověku "Tvůj život nemá žádný smysl, protože nejsi zdravý". Neboli zdraví pro mě jako smysl života neobstojí.
A co smysl života "práce"? Já bych ji přirovnal ke koníčkům nebo jakýmkoli jiným aktivitám. Tedy zajímavá náplň života, ale jeho smysl?
Jako poslední velmi rozšířený smysl života jsem si nechal jednu nebezpečnou lahůdku a to je „mým smyslem života jsou děti". Teď nemyslím jejich výrobu (v mladém věku také jistě rozšířený smysl života), ale vše, co souvisí s jejich výchovou a předáním do společnosti. No nevím, nejvíc mi na tom nesedne jistá "krátkodobost" tohoto smyslu. U jednoho dítěte je to cca 18 let, ale co pak? Život ztratí smysl a musí se hledat nějaký jiný? A jaký? Čekat na vnoučata? Děti jsou asi důležitou součástí života a je hezké jim věnovat spoustu energie, ale jako smysl života je to podle mě krátkozraké. Mimo jiné máme totiž dětem spoustu věcí předat a připravit je na cestu životem. A na základě toho, jak vidím rodiče a děti kolem sebe, tuším, že ten proces předávání dokáží bohužel jen minimálně ovlivnit. Bez ohledu na to, co dětem rodiče říkají, že mají dělat a jak se mají chovat, ony stejně od nich odkoukají přesně to, jak se rodiče sami chovají a jak sami přemýšlí. Jsou pro ně ideálním vzorem. Už jen právě proto vnímám jako důležité, aby rodiče žili takový život, jaký chtějí, aby jejich děti jednou měly.
To mě ještě přivedlo k úvaze, kdy má někdo jako smysl života právě svého partnera a na ničem jiném mu nezáleží. Problém závislostí by byl ale na samostatný článek, tak třeba někdy příště.
Nakonec asi zůstanu přeci jen u toho "přežít". Ono to totiž nemusí nutně znamenat "přetrpět". Může to i znamenat pohodový život, za ničím se nehonit, nic nepředstírat, často se usmívat a brát věci tak, jak přijdou. Neboť dokud žijeme, má to všechno smysl.
A co vy, máte nějaký originální smysl života, za kterým si stojíte?
